Aktivity projektu Centrum podpory ohrožených dětí rodin jsou podpořeny z dotačního programu Rodina

Aktivity projektu Preventivní a terapeutické programy jsou podpořeny z dotačního programu Rodina

Odborné sociální poradenství

Služba je spolufinancována z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR

Raná péče

Služba je spolufinancována z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR

Kolpingova rodina Smečno » Náhradní rodinná péče » Adoptivní kojení » Zázrak jménem adoptivní kojení I.

Zázrak jménem adoptivní kojení I.

...Za další rok jsme už věděli o naší malé. Tak nějak jsme čekali opět roční batole nebo i starší, ale tato holčička nebyla ani půlroční a tak se náhle vrátila myšlenka na kojení. Stihla jsem několikatýdenní přípravu těla na laktaci. Vysadila jsem hormonální antikoncepci, začala jsem používat elektrickou odsávačku a polykat řecké seno v tabletkách. Dodnes na ty všemožné kojící bylinky příliš nevěřím, ale na opakovaný podtlak ano. Než jsme převzali dítě (tentokrát sice šestiměsíční kojeneček, ale nikoliv lehounké mrně, nýbrž macatá slečna), objevily se první kapky mateřského mléka...

Petra Margita Gelbart: Zázrak jménem kojení I. převzato z portálu www.rodina.cz

 

(celý článek zde)

Když neplodná ženská kojí dítě aneb Zázrak adoptivní laktace

Předesílám, že nejsem neplodná v obecně uznávaném slova smyslu. S manželem jsme totiž zatím nenašli důvod k tomu, abychom se o početí embrya vůbec pokoušeli. Neplodná jsem jednoduše proto, že jsem dosud nezplodila žádného potomka a ani to neplánuji. Náš předškolák a batole nás totiž zaměstnávají...no, dostatečně. To jen aby si někdo nemyslel, že jsem za každou cenu chtěla zažít kojení coby náplast na nevyřešenou touhu po biologickém mateřství. (I když chápu, že u skutečné neplodnosti by to tak asi bylo přirozené. Navíc, jak se ukázalo, svou touhu jsem také neměla automaticky dořešenou.) Pokud jde o moje ego, výstižnějším popisem je spíš moje poněkud nesmyslná snaha dokázat si, že skutečně patřím do třídy savců (mammalia).

Nakonec to všechno bylo mnohem složitější, než na začátku

Ačkoliv jsme se z praktických důvodů (načasování dlouhodobého pobytu v ČR) rozhodli adoptovat první dítě místo druhého, na začátku jsem ještě byla normální a věřila jsem, že po "sžívání se" s adopčátkem budu chtít poměrně rychle otěhotnět. V přípravné fázi adopce, po příjemném rozhovoru s PhDr. Bubleovou ze Střediska náhradní rodinné péče, jsem si navíc představovala lehounké mrně, neboli jejím slovem "kojenečka."

A tak když se kamarádka Martina (dnes působící v Kolpingově rodině Smečno) zmínila o fenoménu adoptivního kojení, vrhla jsem se na internet a začala se připravovat na to, jaká budu pohádkově ideální matka a jak pro svého budoucího kojenečka udělám "úplně všechno," včetně psychických a případně i dalších výhod kojení. Ve finále bylo mrně sice lehounké (v důsledku těžké nedonošenosti a dalších problémů), ale technicky vzato už to nebyl kojeneček. Zhruba půl roku předtím jsme totiž v žádosti uvedli "dítě do tří let" a na kojení jsem pak víceméně zapomněla.

Bouře hormonů

Přijetí ročního syna ve mě rozproudilo takový tok psychosomatických hormonů (asi převážně oxytocínu), že jsem konečně pochopila, proč lidé berou drogy. Dodnes to popisuji jako chemickou změnu kdesi v mozku, která způsobila návyk. Jinak řečeno, stala se ze mě závislačka na děti přivezené z ústavu a šátkem pevně připoutané k mému tělu. Můj malý je totiž tak mimořádným stvořením, že s ním má intenzivně kladné zážitky snad každý, kdo s ním přijde do kontaktu. Během dvou měsíců jsem stačila silně zpochybnit svůj původní plán domácí výroby (což manžel kdysi zpochybnil už po mé první zmínce o adopci). Podali jsme druhou žádost. Tentokrát jsme drze upřesnili pohlaví. Příznám se, že vidina šatiček a culíčků byla značným motivačním faktorem zvlášť ve chvílích, kdy jsem si s tou svou samourčenou neplodností připadala jako úplný blázen.

Za další rok jsme už věděli o naší malé. Tak nějak jsme čekali opět roční batole nebo i starší, ale tato holčička nebyla ani půlroční a tak se náhle vrátila myšlenka na kojení. Stihla jsem několikatýdenní přípravu těla na laktaci. Vysadila jsem hormonální antikoncepci, začala jsem používat elektrickou odsávačku a polykat řecké seno v tabletkách. Dodnes na ty všemožné kojící bylinky příliš nevěřím, ale na opakovaný podtlak ano. Než jsme převzali dítě (tentokrát sice šestiměsíční kojeneček, ale nikoliv lehounké mrně, nýbrž macatá slečna), objevily se první kapky mateřského mléka. Výše zmíněná Martina, která nikdy nezklame, se objevila u dveří spolu s jejími třemi dětmi a se Suplementorem v ruce - to je taková nádobka s hadičkami, které umožňují kojení, s pomocí sunaru, i když má matka málo mléka nebo nemá žádné.

Teď zbývalo "jen" přesvědčit naši princeznu, která nikdy nebyla kojena, že prs této ztřeštěné ženské (vylepšen podezřelou hadičkou) je lepší než flaška. K mému velkému překvapení se to podařilo, i když to ze začátku vyžadovalo jistou dávku důvtipu. Zatímco malá několikrát denně sála, mně se tvořilo čím dál tím více mateřského mléka, až jednou, o tři měsíce později, jsem ji poprvé nakojila bez Suplementoru. Kojící adoptivní matky jako já dokazují, že ženské hormony a funkce s nimi spojené se dají ovlivnit i jinak než těhotenstvím a porodem. Mnohé z nich sice během kojení požívají "chemii," ale to se mě netýkalo. Bezhadičkové kojení by bývalo šlo i dřív (a poté mnohem častěji), jenže beruška si potrpěla na rychlý přísun potravy a dávala to důrazně najevo. Do devíti měsíců od začátku kojení jsme se ale zbavily Suplementoru úplně. To už jí bylo patnáct měsíců a kojila jsem ji dvakrát až třikrát denně. Nejvíc vhod to přišlo (a dodnes přijde) během cestování, obzvlášť v letadlech! Dámy náhradkářky, které to zajímá: prosím o strpení, svůj "návod" a odkazy technického charakteru dodám v jiném příspěvku.

A co že na tom bylo "složitější"?

Nemusím se snad rozepisovat o tom, co všechno mně i mé dceři kojení dalo. Když malá například potřebuje uklidnit, často si řekne o "čuči" (romsky ňadro) a ten pocit na obou stranách je pak k nezaplacení. Nemluvě o tom, že je až neuvěřitelně zdravá, ani o tom, že s devatenáctiměsíčním batoletem se člověk jinak moc nenatulí - moje "křehotinka" má velikost dvou a půlletého dítěte a v šátku už ji málem neunesu.

Jak už jsem však nastínila, celkový dopad naší kojící anabáze nebyl úplně tak jednoduchý, jak jsem si původně představovala. Nečekala jsem, že mi bude tak moc záležet na tom, kolik mám vlastního mléka a nakolik "dokážu" kojit bez Suplementoru. Předem jsem si neuvědomila, že když dítě z jakéhokoliv důvodu (i dočasně nebo občas) odmítá prs, pro adoptivní matku to může otevřít pole témat, které by jinak třeba vůbec neřešila. (Co přesně znamená "pravá" matka? U prvního dítěte mě tohle snad ani nenapadlo, i když každý adoptivní rodič by měl upřímně uvažovat nad tím, proč jeho drobeček nemůže žít u své původní rodiny. S malým bylo všechno naprosto přirozené a tak jsem to i vnímala. Jenže hadičky v kombinaci se zmateným hladovým kojencem už tak "přirozené" nejsou.) Stejně tak jsem si nepřipustila, že kvůli "hadičkovému" kojení se začne vtírat otázka, jaké by to asi bylo s novorozencem, čili s biologickým dítětem. Usilovně jsem se snažila zapomenout na větu, jíž snad lituje i má blízká příbuzná, která ji tenkrát vyřkla: "Jestli chceš kojit, tak si udělej vlastní dítě!" (Pro Romy je holt obzvlášť těžké pochopit, proč by se někdo vzdal šance na biologického potomka. Ale to platí v téměř stejné míře i pro majoritní Čechy. V USA to bývá o něco lepší.)

Naštěstí se to mé kojení vydařilo snad ve všech ohledech. Statisticky řečeno tomu tak vůbec nemuselo být. Nikdy jsem nebyla těhotná a k hrudi jsem přikládala holčičku, která do svých šesti měsíců uměla pít jen ze savičky se širokým otvorem. Kdyby to bývalo nakonec tak krásně nevyšlo, nevím, asi bych byla trochu zklamaná...přestože si od začátku opakuji mantru "kojení zdaleka neznamená jen přísun mateřského mléka."

Na závěr...

S manželem máme celkem rozumnou dohodu, že o víc než dvě děti plus dvě kariéry bychom se nemohli zodpovědně postarat. Když bylo kojení v nejúspěšnější fázi, navštívila jsem se svou malou slečnou dům kmotra mého syna. Tomuto kolegovi z kapely a jeho ženě se právě narodil můj kmotřenec. Před odjezdem jsem si říkala, jestli mi přece jen nepřijde líto, že asi nikdy nebudu mít tak malinkaté miminko. Ale po několika dnech, jakmile jsem se jakž takž vzpamatovala z odloučení od svého vlastního - ano, vlastního, zvykněte si na to prosím! - syna, mi došlo, že mi opravdu nic neschází. Seděla jsem vedle matky mého kmotřence a obě naše děti blaženě sály. Ty mírně přerostlé ručičky, patřící mé krtečkové šikulce a samozřejmě i mně coby její mámě, mi připadaly stejně tak kouzelné, jako kdybych je v miniaturní verzi porodila.

P.S. Někteří lidé si adoptivní kojení bez hadiček vysvětlují tak, že dítě si víceméně jen dumlá (což by už samo o sobě bylo přínosné!). Tuším, že moje matka mi tu laktační hojnost až tak nevěřila... tedy do chvíle, kdy jsem ji omylem postříkala. Mému otci pak zvěstovala: "Vona má mlíka jak ňáká kojná!"

SMA 2015

    VIDEO Z TÁBORA SMA

Děkujeme za podporu firmě

Chcete-li nás podpořit


Hlavní účet

2700219491/2010


Dárcovský účet pro děti se zdravotním postižením
157834265/0600

 
 

PRESTIŽNÍ OCENĚNÍ

Kolpingově rodině Smečno   

Odborné sociální poradenství

Tento projekt je spolufinancován z rozpočtu Středočeského kraje

Aktivity projektu Podpora rodin s SMA a dystrofiemi jsou podpořeny z dotačního programu Rodina

Dobrý anděl


         www.dobryandel.cz